S tím, že se něco naučíme a pak to zase zapomeneme, bojujeme všichni. Než si povíme, jak si pamatovat všechno, co jsme se naučili, povím vám příběh o panu Ebbinghausovi.
Jak pan Ebbinghaus sestavil křivku zapomínání
Někdy v době průmyslové revoluce (tedy někdy koncem 18. století) lidé začali používat intelektuální myšlení a to postupně vedlo k rozvoji vědeckého materialismu tak, jak ho známe dnes. Vědecký materialismus uznává jenom to, co se dá nějak ověřit, například něčím změřit. Lidé začali být posedlí prováděním různých studií a statistickými důkazy. Ne,že by lidé předtím byli hloupější, to vůbec ne, ale jakmile můžete nakreslit graf nebo uvést statistická data, začalo se to považovat za vědecké a tím pádem tedy ověřenou pravdu. A ze všech těch grafů a studií těžíme dodnes.
V roce 1850 se v Pruském království (které bylo součástí Německého císařství) narodil Hermann Ebbinghaus. Byl to pán náramně vzdělaný a začal provádět různé studie týkající se hlavně paměti a zapomínání. Chtěl přijít na to, jak se lidé učí a zapomínají, a protože sestavil spoustu tabulek a grafů, jeho objevy měly velkou váhu a učíme se o nich dodnes. Lidé samozřejmě věděli, jak paměť funguje tisíce let a pokusům pana Ebbinghause by se asi vysmáli, ale jak už jsem zmínila, kdo by bral filozofy vážně, když nemají žádné grafy, že?
Takže zpátky k panu Ebbinghausovi. Rozhodl se, že bude měřit, za jak dlouho zapomene nová slova, která se naučil. Vymyslel si tedy 100 náhodných shluků písmen, která nic neznamenají, a ty se naučil nazpaměť. Zdůrazněme si, že se učil naprosto nesmyslná slova bez kontextu. Potom, co se je naučil, zkoušel, kolik si jich ještě pamatuje za určitou dobu, například 20 minut, za pár hodin, za den, za několik dní, za týden, za měsíc, za několik měsíců.
Každému, kdo si kdy zkoušel něco zapamatovat, je jasné, co asi pán vyzkoumal. Skoro polovinu toho, co se naučil, zapomněl do 20 minut. Do týdne už si pamatoval asi jenom 25 slov a za měsíc jenom 20. To bych ještě přikládala tomu, že si slova sám vymyslel. No, ale protože publikoval svoje zkoumání společně s grafem a náramně chytře vypadajícím vzorečkem, tak je teď slavný a všichni učitelé se o něm na univerzitě učí.
Jak obelstít křivku zapomínání a pamatovat si, co jsme se učili
Jsou v podstatě tři způsoby, jak si něco trvale zapamatovat.
Mechanické opakování
Klasickou metodou je si něco hodněkrát mechanicky opakovat. Moje podvědomí všechno vnímá a ukládá někam do paměti. Problém je to dostat ven. To se mi podaří, až když si to opakuji opravdu hodněkrát. Tato metoda je zdlouhavá, nudná a nepřináší valné výsledky.
Nezapomenutelný zážitek
Druhou metodou je vytvořit si tak silný zážitek, že ho prostě nezapomenu. Když se mi stane něco hodně nepříjemného, je velká pravděpodobnost, že si to budu pamatovat ještě hodně dlouho nebo i do konce života. A vůbec si to nemusím opakovat. Je to proto, že jsem u toho zažila silné emoce a to se jen tak nezapomene. Takovému zážitku říkáme trauma a asi to nebude to pravé ořechové pro učení do školy.
Strategie efektivního učení
Učení stejně jako u všeho je nejlepší zlatá střední cesta. Abych si něco zapamatovala, potřebuji mít co největší zážitek, barevnou představu a vztah k učivu. Když se učím něco, co mě naprosto nezajímá, je jasné, že si to pamatovat nebudu. Ale zájem si můžu vytvořit jedině já sama. Neudělá to za mě ani učitel, ani rodič ani můj oblíbený YouTuber. Učitel mě sice může inspirovat, ale jestli budu mít zážitek, to je jenom a jenom na mně. Prostě se musím učit aktivně. A když to udělám správně, tak mě to i baví.
Jakmile nové učivo prozkoumám a udělám si o něm nějakou představu, určím si, co se budu snažit zapamatovat, ale nebudu si mechanicky opakovat slova a věty, jako se to běžně dělá. Použiji techniky staré několik tisíc let. V té době běžně nebyly k dispozici papíry, tužky ani Google, a přesto si lidé pamatovali zpaměti celé knihy slovo od slova. A taky neměli kalkulačky, a přesto dokázali dělat zpaměti složité výpočty, se kterými se dneska lopotíme písemně. Dnes těmto technikám říkáme mnemotechnické pomůcky, které mi pomohou se zapamatováním. Také využívám myšlenkové mapy, které mi pomohou si učivo logicky uspořádat, mít celkový přehled a hledat různé souvislosti a vztahy.
I přesto, že použiji různé efektivní techniky učení, musím si učivo zopakovat. Tady konečně přichází k užitku křivka pana Ebbinghause. Na rozdíl od něho jsem se ale neučila mechanicky nesmyslná slova, takže nebudu zapomínat tak moc. Přesto ale musím svoje představy a obrazy v hlavě za určitou dobu posílit, abych je zase nezapomněla. Nejlépe si účivo zopakuji tak do hodiny, pak za 1 den, za 3 dny, za týden a pak podle potřeby. K tomu mi skvěle poslouží aplikace Anki, se kterou se učím teorii jakéhokoliv předmětu.
Dnes a denně pracuji se studenty středních škol i s dospělými, kteří si střední školu dálkově dodělávají a zoufám si nad tím, jak málo si pamatují ze školy, a kolik času stráví učením, které ve výsledku nemá žádný velký efekt. Během studia mají výmluvy typu “my jsme letos dostali blbou učitelku” nebo “to jsme brali v lednu, to už si nepamatuju” a před maturitou pak propadají zoufalství - já si ale vůbec nic nepamatuju. Čím efektivněji se během studia učím, tím mě to víc baví, zkoušky dáme levou zadní a mám víc času na rodinu a odpočinek, ne?
